APATHEIA je novou hudební akvizicí brněnského vydavatelství Redblack a nutno dodat, že akvizicí zajímavou a na českém poli ne tak často slyšenou. Ačkoliv se v případě aktuálního stejnojmenného alba jedná teprve o debut, stihla se kapela již úspěšně prezentovat mimo jiné také na obrazovkách České televize či stanice Polsat.

Je příjemné, že APATHEIA je jednou z kapel, které opět o něco rozšiřují hudební rozpětí tuzemské scény, nacházeje inspiraci v jemných polohách ovlivněných artrockovým proudem, jemuž se v posledních letech tolik daří u našich polských sousedů. Nicméně ve srovnání se současnou tvorbu např. takových FORGOTTEN SILENCE se kapela nachází na zcela opačné straně tohoto hudebního spektra. APATHEIA zní mnohem odlehčeněji, je z části spíše přímočařeji pojatým písničkovým útvarem v pravém slova smyslu než spletitou tkaninou, plnou načechraných instrumentálních kudrlinek. Jemný rockový základ je tím východiskem, na nějž hudebníci postupně nabalují další prvky, které vám mohou připomenout třeba brněnské ANIMÉ a jejich pojetí emo rocku („Black Poetry“). Další možné paralely by se snad daly najít i u méně temných momentů PERFECT CIRCLE či PORCUPINE TREE („Luminous“), nicméně tento příměr berte spíše již jako okrajový.

APATHEIA sází na písničkovost, na vesměs přímočarou kompoziční strukturu skladeb (snad až na rozvláčnou „Le Narcisse de L´Écritoire“), která je na druhé straně vyvážena precizní instrumentací. Úvodní tvrzení je nabouráno teprve až v závěrečné třetině desky, která se dosti vzdaluje počátečním, takřka rozjásaným náladám a skladby začínají nabývat složitějšího a více strukturovaného tvaru, který se postupně odívá i do podstatně melancholičtějšího šatu. Ostatně to také naznačuje, že album vznikalo na delším časovém úseku (skladby „Black Poetry“ a „Beautiful World“ se objevily již na demu „Anthropomorphism“ z roku 2003) a závěrečná část tak patrně prezentuje tu nejaktuálnější tvorbu. Tak i tak, baskytara, kytara a bicí – to, je vše, s čím si APATHEIA vystačí a vězte, že dostatečně tvůrčím způsobem. Pozitivně se na konečném výsledku podepisuje i vokalista Michal Feber, jenž dokáže se svým zajímavě zabarveným hlasem pracovat kreativně a stylizovat se do mnoha poloh. Pomineme-li violoncello, které provází celé album, jsou vyjadřovací prostředky spíše minimalistické. Ostatně atmosféra celé nahrávky se nese v decentním, zjemnělém duchu, jemuž dominují akustické polohy a i tu a tam tvrdší rify jsou většinou obroušeny uhlazenou, přesto dobře čitelnou produkcí, která podtrhuje rytmicky živou složku alba.

„Apatheia“ je slušným debutem, jemuž se vesměs daří vystříhat neduhů, které mohou prvotní nahrávky provázet. Hudební nápady a pojetí však stále spíše napovídají, že pravý potenciál teprve čeká na na svou chvíli, což zčásti dokládájí např. skladby jako „Le Narcisse de L´Écritoire“, „Luminous“ či závěrečná „Behind The Veil“ s velmi hezkou melodickou linkou, které ve srovnání se zbytkem desky působí podstatně vyzrálejším a kompaktnějším dojmem